Znáte ten pocit, když někomu ublížíte a nemělo to na něj vůbec směřovat, říct něco a ten člověk je úplně na dně nebo udělat něco, někomu za zády a vůbec jste nečekali, že by to mohlo dopadnout nějak špatně?
....Já ano, ale byla jsem ten člověk, který je úplně na dně.
Ten pocit, když se něco takového stane je hrozný. Hrozný, kvůli tomu, že jste někomu věřili a on vás zradí. Zradí vás kvůli tomu, že chce, aby ten druhý něco vyzkoušel a řekne, že jste to vyzkoušeli taky...Ten tomu samozřejmě uvěří a pak se k vám jednoho dne dostane to, co by jste nikdy neudělali. Ta zrada!
Nejhorší je, když je to člověk, kterému věříte, on věří vám a pak vás podrazí...Už pak nevíte, co si o něm máte myslet a jak to řešit.
Říkáte si: Co kdyby se mu něco stalo? Jak to mohl udělat? Proč mu věřil? Má nějaký důvod, věřit mu, aby mě zradil a při tom ví, že bych to nikdy neudělala? Proč?
Ty smíšené pocity, které vás dohání k pláči, zklamání, nedůvěře, otázkám a přeměřovaní člověka. Je to hrozné. Snažíte se to nějak řešit, ale nejde to. Řešíte to v sobě, ale nikam to nevede. Řešíte to, jenom kvůli tomu, aby jste si nemuseli myslet, to co si myslíte. Nevyřešíte...ta věc se stala a málo kdo to chce řešit. Málo lidí se totiž dokáže domluvit, aby přišli, omluvili se a pořešili to mezi čtyřma očima. Žijeme v době elektroniky. Je to doba, kdy si povídáme přes elektroniku a neumíme vyjadřovat. Jenom píšeme...
Když jsem se dozvěděla tu lež o mě, tak jsem si říkala:"Zase jsem pokusnej králík?". Hned jsem ten problém řešila. Bylo mi hrozně líto, že ten člověk, kterému jsem věřila mě takhle zradil, ale spíš mě mrzelo to, že o mě vznikla vůbec taková lež.-lež se kterou jsem nebyla schopná se smířit. Bylo to něco, co se ve mě úplně vařilo a já jsem jenom doufala, že nevybuchnu.
Vybuchla jsem.
Nedalo se to nijak zadržet a já psala věci, kterých mi je hrozně líto. Ale přesně v tu chvíli jsem si to uvědomila. Nedám to zpátky, jako to už nikdy nedají oni. Ale omluvila jsem se. Omluvil se i ten člověk, který by to nikdy neudělal, kdyby ho do toho někdo nenutil a někdo by o mě nevymyslel takovou lež.
Ten jeden lhář si do teď asi říká, jak mě to mohlo tak naštvat a myslí si do teď pravděpodobně tohle: "Dělají to všichni, tak proč bych o tobě neměl říct něco, co není pravda, aby to vyzkoušela. Není takovej srab jako ty!"-vlastně mi to tak i podal. Ale díky!!! Přesně tohle mě totiž posouvá dál a já vím, že už ti nebudu věřit a budu příště víc opatrná.
Díky, za to jaká jsem. Díky za to, že jsem upřímná a snažím se řešit věci hned.
Omluva z očí do očí je jedna z nejtěžších věcí.
Stejně tak je těžké hledání člověka.
....Já ano, ale byla jsem ten člověk, který je úplně na dně.
Ten pocit, když se něco takového stane je hrozný. Hrozný, kvůli tomu, že jste někomu věřili a on vás zradí. Zradí vás kvůli tomu, že chce, aby ten druhý něco vyzkoušel a řekne, že jste to vyzkoušeli taky...Ten tomu samozřejmě uvěří a pak se k vám jednoho dne dostane to, co by jste nikdy neudělali. Ta zrada!
Nejhorší je, když je to člověk, kterému věříte, on věří vám a pak vás podrazí...Už pak nevíte, co si o něm máte myslet a jak to řešit.
Říkáte si: Co kdyby se mu něco stalo? Jak to mohl udělat? Proč mu věřil? Má nějaký důvod, věřit mu, aby mě zradil a při tom ví, že bych to nikdy neudělala? Proč?
Ty smíšené pocity, které vás dohání k pláči, zklamání, nedůvěře, otázkám a přeměřovaní člověka. Je to hrozné. Snažíte se to nějak řešit, ale nejde to. Řešíte to v sobě, ale nikam to nevede. Řešíte to, jenom kvůli tomu, aby jste si nemuseli myslet, to co si myslíte. Nevyřešíte...ta věc se stala a málo kdo to chce řešit. Málo lidí se totiž dokáže domluvit, aby přišli, omluvili se a pořešili to mezi čtyřma očima. Žijeme v době elektroniky. Je to doba, kdy si povídáme přes elektroniku a neumíme vyjadřovat. Jenom píšeme...
Když jsem se dozvěděla tu lež o mě, tak jsem si říkala:"Zase jsem pokusnej králík?". Hned jsem ten problém řešila. Bylo mi hrozně líto, že ten člověk, kterému jsem věřila mě takhle zradil, ale spíš mě mrzelo to, že o mě vznikla vůbec taková lež.-lež se kterou jsem nebyla schopná se smířit. Bylo to něco, co se ve mě úplně vařilo a já jsem jenom doufala, že nevybuchnu.
Vybuchla jsem.
Nedalo se to nijak zadržet a já psala věci, kterých mi je hrozně líto. Ale přesně v tu chvíli jsem si to uvědomila. Nedám to zpátky, jako to už nikdy nedají oni. Ale omluvila jsem se. Omluvil se i ten člověk, který by to nikdy neudělal, kdyby ho do toho někdo nenutil a někdo by o mě nevymyslel takovou lež.
Ten jeden lhář si do teď asi říká, jak mě to mohlo tak naštvat a myslí si do teď pravděpodobně tohle: "Dělají to všichni, tak proč bych o tobě neměl říct něco, co není pravda, aby to vyzkoušela. Není takovej srab jako ty!"-vlastně mi to tak i podal. Ale díky!!! Přesně tohle mě totiž posouvá dál a já vím, že už ti nebudu věřit a budu příště víc opatrná.
Díky, za to jaká jsem. Díky za to, že jsem upřímná a snažím se řešit věci hned.
Omluva z očí do očí je jedna z nejtěžších věcí.
Stejně tak je těžké hledání člověka.