Sedím v Motole a nudou bych si škubala vlasy a tak si říkám proč sem nic nenapsat...předci jenom sem posledních pár měsíců buď nechtěla, neměla nápady nebo jsem neměla čas. Období přijímacích zkoušek, není zrovna lehké, to potvrdí, každý kdo letos přijímačky dělal, protože po dlouhé době psali všechny školy buď Cermat nebo Scio testy (-taky se vám zdá, že letos buď všichni maturují nebo dělali přijímací zkoušky?) Ale nebudu se vymlouvat jen na přijímačky, protože přijímačky jsem dělala někdy v dubnu a je květen, takže jsem v klidu mohla ten měsíc přidávat články nebo něco napsat, ale prostě...nebyl čas, nebyly nápady. Sama musím uznat, že poslední čtvrt roku nejsem absolutně kreativní a mám celkově divnou náladu. Asi je to tím aprílovým počasím, které mě teda vůbec nebaví, protože nevím jak bude za hodinu. Mám vždycky tak akorát špatnou náladu, kdybych se zahrabala do postele do peřiny a koukala do stropu.Moje jaro bylo také období, kdy jsem strávila týden v Motole (-ano, také proto začíná článek tím, že se nudím, protože musím chodit na kontroly...no žádná zábavička to není, to vám lhát nebudu), kde jsem podstoupila jednu dávku biologické léčby, která ze mě vždycky vysaje život. Aspoň se mi to tak zdá. Teoreticky bych si vždycky po bio. léčbě mohla hrát na chameleona, který splývá s bílou zdí. Musela jsem opět nosit roušku, takže na mě každej koukal jak na magora. A nejlepší jsou maminky s dětma. Bože...já mám roušku proto, aby mě nenakazili vaši malý haranti, né já je. Jo, a ty jsou dobrý projíždějící lidi. Jen se na mě otočte (-aka, Halí jako pojízdnej cirkus).Svoje jaro bych nazvala jako roční období stresu, které stálo pěkně za nic, ale poznala jsem hodně nových lidí. Taky mi přiletěla sestřenice z Ameriky s malou Leontýnko, takže radost. Je hrozný, jak ty děti rychle rostou. Také hodně čaje, prospaných dní, hádek, učení, přejíždění od mámy k tátovi, lží, atd,...Prostě celkem stereotyp, akorát že mi utíkal občas až moc pomalu a někdy až moc rychle.
Jako každý rok jsme opět vyrazili na vánoční trhy do Annabergu, a protože je to podle mě úplně jiná vánoční atmosféra, než v Čechách, tak jsem se rozhodla, že tam něco nafotím a dám to sem.
Jinak se omlouvám za některé 'né úplně' zaostřené fotky, ale moje zrcadlovka neumí fotit bez blesku, a proto jsou někté fotky rozostřené.
Naše první zastávka byla v Chomutově u známých, se kterými jsme potom vyrazili do Annabergu.
Na Německu se mi hodně líbí, že mají hodně louky. Málo kdy se mi stane, že by jsem v Čechách někde viděla jen tak část ničeho...
Takovou výzdobu mají v Annaberku v každém okně. Všude mají světýlka nebo něco, co vypadá vánočně a svítí to.
Tady to sice není vidět, protože je fotka nezaostřená, ale takhle barevné domečky tam na trzích potkáte úplně běžně.
Světýlka, světýlka a zase světýlka.
Ty ulice, Pane bože...To je nádhera! Tohle je jedna z mnoha věcí, která se mi na tom všem strašně moc líbí.
Jo, vím, že to dneska nebylo na nějaké moc velké rozkecávání, ale říkala jsem si, že mám dnes čas Tak proč ne?
Celé to uběhlo hrozně rychle. Usrkávám čaj a přemýšlím. Tohle byl jeden z těch nazapomenutelných týdnů mého života.Tak strašně super lidi! A najednou se cítím jak kdybych byla na chvíli zase zpět.
Nejde napsat, že by bylo všechno dokonalé, ale bylo to úžasné, to zas jo!
Zvoní mi budík a já ho s radostí vypínám. Dobrý, stíhám. Dneska ve škole až v 8:30 a pak celý týden na srovnání si myšlenek. To potřebuju! Chvilinku koukám na skříň a vstávám. Jdu si uvařit čaj a sehnat něco k snídani. Nic tu není, kurňa..tak dneska asi jenom čaj. Při házení ještě nějakých maličkostí do kufru upíjím čaj, odepisuju na zprávu a mám jakoby pocit hřání u srdce. Nedočkavost. Jdu si čistit zuby, abych si do toho kufru mohla hodit už tu poslední věc a zapínám kufr. Anooo, můžeme vyrazit. Volá mi taťka, že už na mě čeká a já s pocitem jestli mám všechno? přihazuju sluchátka a telefon do baťohu. Vyrážím. Před školou řešíme nějaké papíry, které se týkají doktora a řeší se pasy, kartičky pojišťovny...Z party co se mnou jede mám divní pocit, ale co už. Jede tam se mnou nejlepší kamarádka a hodně kluků z naší třídy. Nebude to asi tak hrozný. Přijíždí nám autobus a s nedočkavostí o chytnutí dobrého místa běží všichnik autobusu a ukládají kufry do zavazadlového prostoru a běží do autobusu. Zjišťuju, že boty co mám nejsou na běhání po sněhu moc dobré, protože pěkně kloužou, dobrá zpráva ale je, že máme super místo. Sedíme hned před pětkou, takže ta cesta bude zábava.
"Kdy už tam budem?" tuhle otázku jsem za cestu slyšela tak milionkrát, protože cesta trvala 5-6hodin. Za tu dobu jsem si poslechla svůj playlist v telefonu asi 6krát a povídala jsem si různýma lidma a vždycky jsem měla pocit, že jsou ty lidi jiný, než je z nám z drbů od ostatních.
Pegnitz je nádherné a čisté město, ve kterém bych dokázala asi i žít. Škola byla pěkná, ale Němci jsou dost agresivní (aspoň se tedy tak chovali). Bylo nám řečeno, že budeme v ubytovně v Pottenstein. Už to slovo 'ubytova' je dost hrozné a ještě tam máme být tři dny. To byla velká mýlka a je mi docela líto, jak jsou Němci ubytováni u nás....
Na této ubytovně jsme byli do středy a každý den jsem byli někde ve městech na památkách a nákupních centrech (což bylo teda dost otravné a teď mi vážně nějaké nákupy chybět nebudou). Došlo mi, že většinaturistů chodí spíš po památkách, než aby vnímali kulturu a okolí, a tak jsem se snažila, abych si z Německa neodvezla jenom to 'nic' o památkách, ale abych měla nějaké vzpomínky na kulturu. Povedlo se mi to a můžu o jejich bavorské kultuře mluvit jenom hezky. Nevím jestli se mi to zdálo, ale Němci na nic nespěchají, mají hrozně času a to byl pro mě obrovský nezvyk, protože Češi žijí hrozně ve spěchu. Během tří dnů v Pegnitz jsme prošli řadu památek, jako třeba Bamberský dům.
Ve středu po snídani jsem jeli na další památky...tedy..já byla opět prozkoumávat jestli je to stejně, jestli se něco změnilo a celkově celé okolí tam. Zrovna v tenhle den byla asi ta největši zima a my jsem byli dost dlouho venku (to byl asi jediný den, kdy jsem byla vážně vděčná, že existuje nákupní centrum, kde je teplo) a pak jsme ještě přejížděli do našeho nového ubytování, které měli být někde na hrdě. Řekla bych, že ve slově ubytovna a hrad mají trošku nejasno...všichni jsme byli cestou v autobuse natěšení, že budeme spát někde v luxusním hotelu. No...to byl ale dobrý vtip. Tohle bylo totiž horší jak dům z hororu. Celé naše patro páchlo jakoby zatuchlinou, na holčičích pokojích byli třípalandy, všude nápisyAlláh, Afghánistán a ubytovaní uprchlíci. Když jsem vešla do pokoje, tak jsem si říkala: Bože, mám brečet nebo se smát? Na pokoji nás bylo pět a s našema taškama jsme tam vypadali jako sardinky a to nemluvím o koupelně, která vlastně neměla sprchový kout (když si na to vzpomenu, tak se směju). Povětšinou jsme byli všichni na jednom pokoji a mě to dodávalo pocit radosti, protože ty lidi byli vážně skělý. Takovýho smíchu a občas jsme nevěděli ani proč. Já se musím osobně pochválit, protože na to, že jsem introvert, tak jsem se bavila úplně normálně a dodávalo mi to pocit, že jsem se v něčem na chvilinku překonala.Byli to super, až na pár lidí, kteří mi to tak trošku kazily, ale takový ty blbce najdeme úplně všude.
Klidně bych se ještě vrátila a klidně i na měsíc, protože to bylo super. Pěkně jsem si vyčistila hlavu a uvědomila spoustu věcí.
Ahoj všichni, jmenuju se Julie a snažím se psát blog, který je zaměřený na mě a na všechno co mě baví. Doufám, že se vám tu bude líbit. lot of kisses for all